ISO 21920 v praxi

Protože některé z předchozích norem již neodpovídaly současnému stavu techniky, nebylo vždy možné jasně popsat kvalitu povrchu hotové součásti - "například u nových výrobních procesů, jako je aditivní výroba", jak vysvětluje Kedziora: "Ty představují pro měření jiné výzvy než běžné, ablační procesy. Proto bylo po zhruba 40 letech zapotřebí zavést novou normu profilu." Výsledek: norma ISO 21920 nahradila předchozí normy, jako jsou ISO 3274, 4287, 4288, 13565 a 1302. Řada norem se skládá ze tří částí. První část se zabývá výkresovými položkami a definuje pravidla pro specifikaci vlastností profilovaného povrchu. Druhá část se zaměřuje na parametry a definuje terminologii, jakož i termíny a parametry pro stanovení kvality povrchu metodou stylusu. Nakonec se třetí část zaměřuje na podmínky měření definováním kompletního operátoru specifikace drsnosti povrchu pomocí profilové metody.

Změny v praxi
"Celkově lze říci, že všechny týmy kladly během procesu normalizace velký důraz na kontinuitu. Byla odstraněna slabá místa staré normy, nepřesné definice nebo parametry, které již nejsou prakticky použitelné," říká vedoucí projektu Kedziora, který byl v průběhu normalizace zodpovědný nejprve za první a později i za třetí část mezinárodně platné řady norem. Jak zdůrazňuje, nic se neměnilo tam, kde stará norma poskytovala rozumné výsledky. Avšak tam, kde byla stará norma nejasná, je nyní nová úprava jasnější. Jako příklad uvádí nastavení filtrů, které bylo dříve závislé na obrobku. Předběžná měření by byla nutná, ale nikdo je ve skutečnosti neprováděl. "Nyní již nastavení filtru neurčuje obrobek, ale příslušný výkres. Nové profilové normy také nabízejí více možností pro funkčně relevantní specifikace výrobků."